Při účtování nákladů na spotřebu vody v jednotlivých bytech nejde o prodej vody dodavatelem odběrateli. Odběratelem v obchodním slova smyslu je majitel domu nebo jím pověřený správce. Ten pak jen rozúčtuje celkové náklady na služby spojené s užíváním bytů mezi nájemníky.Toto rozúčtování je možno udělat různým způsobem: podle velikosti jednotlivých bytů, podle počtu bydlících osob, nebo, podstatně spravedlivěji, podle údajů bytových vodoměrů. Bytové vodoměry se však tím nestávají fakturačním měřidlem a nejedná se v pravém smyslu o měření spotřeby v litrech nebo m3, ale o poměrné rozpočítání nákladů na spotřebu vody celého domu uživatelům jednotlivých bytů s přihlédnutím k údajům odečteným na bytových vodoměrech.Součet údajů bytových vodoměrů nebude obvykle souhlasit s celkovou spotřebou vody v domě, změřenou na domovním vodoměru. Příčinou jsou jednak povolené odchylky bytových i domovních vodoměrů od správných průtoků, jednak to, že při otvírání vodovodního kohoutku reaguje bytový vodoměr s určitým zpožděním, než se jeho lopatkové kolečko rozběhne, jednak skutečnost, že bytové vodoměry nejsou schopny změřit velmi malé průtoky (úkapy) v jednotlivých bytech, zatímco domovní vodoměr součty těchto malých průtoků změří spolehlivě. Proto bývá skutečná spotřeba vody větší, než ukáže bytový vodoměr. Na každý změřený kubický metr vody změřený bytovým vodoměrem je tedy do bytu dodáno určité množství vody navíc. Tuto vodu rovněž musí zaplatit nájemník a proto vychází na m3 vody změřený bytovým vodoměrem cena vyšší, než je cena účtovaná dodavatelem (vodárnou).Tento rozdíl v ceně, daný rozdílem součtu bytových vodoměrů od domovního fakturačního vodoměru se pohybuje obvykle kolem desíti procent. Pokud by rozdíl přesáhl 20%, bylo by možné rozúčtování zpochybnit a žádat o zjištění jeho příčiny.